Možná mě za to ukamenujete, ale myslím si, že většina dnešní sci-fi je strašně sterilní.
Autoři tráví stovky hodin vymýšlením fyziky, technologií a fungování vesmíru, ale úplně zapomínají na příběh. K čemu mi je dokonale promyšlený pohon kosmické lodi, když jsou všechny postavy nudné jak pondělní porada?
A další věc. Přijde mi, že spousta spisovatelů se dnes bojí riskovat. Každá kniha musí být „bezpečná“, nikoho neurazit a ideálně kopírovat to, co už se prodává. Výsledek? Desítky skoro stejných knih, které si za rok nikdo nepamatuje.
Paradoxně některé staré sci-fi romány mají plno vědeckých nesmyslů, ale pořád se čtou líp než většina novinek. Protože měly odvahu být divné.
Možná je to kombinace obojího. Dřív byla spousta věcí naivních nebo přehnaných, ale právě to jim dávalo šťávu. Dneska se hodně tlačí na realističnost a „uvěřitelnost“, jenže tím se občas zabije nápad. Sci‑fi by podle mě mělo hlavně provokovat představivost, ne jen přesně simulovat fyziku. A taky mám pocit, že dnes je problém v tom, jak rychle to vzniká a zaniká. Dřív měl člověk čas knihu vstřebat, dnes vyjde deset novinek týdně a za měsíc si na ně nikdo nevzpomene. Takže možná nevzniká méně dobrých věcí, jen se v tom hůř orientuje a víc věcí zapadne.
Na tom něco je. Nedávno jsem četl několik nových sci-fi bestsellerů a skoro všechny byly napsaný podle stejné šablony. Hrdina, korporace, umělá inteligence, velké odhalení na konci. Technicky super, ale za měsíc jsem si nepamatoval ani jména postav. Starší autoři občas psali úplný blbosti, ale aspoň měli vlastní nápady.
Nesouhlasím. Podle mě je to spíš tím, že si pamatuješ jen ty nejlepší staré knihy. V osmdesátkách a devadesátkách taky vycházela hromada průměrných sci-fi, jen se na ně dávno zapomnělo. Dneska je naopak mnohem větší výběr a vznikají fakt zajímavý věci. Jen je těžší je mezi tím množstvím najít.