Strážmistr Veverka vyběhl po schodech do druhého patra a ocitl se přímo před kanceláří kapitána Dragouna. Roztřesenou rukou třikrát zaklepal a vstoupil.
Místnost byla zcela obyčejnou kanceláří. Otlučený stůl, starý nábytek, zažloutlý počítač a napůl zatažené žaluzie. Všechno příslušenství dávalo jasně najevo, že nejlepší roky už má dávno za sebou.
Jakmile se dveře otevřely, Veverka se zprudka nadechl a rozkašlal se. Cigaretový kouř byl všudypřítomný. Líně se povaloval u stropu a vytrvale stoupal z přeplněného popelníku. Nikdo se evidentně neobtěžoval nedokouřené špačky típat.
Další žváro měl kapitán v puse a labužnicky vdechoval jeho nikotinový obsah.
„Kolega Veverka, jen pojďte dál. Copak mi nesete, že máte tak naspěch?“ řekl a jeho oči se zabodly do mladého policisty.
„Pa…Pane kapitáne,“ řekl strážmistr, jež stále lehce kašlal.
„Nekouříte, že ne?“
„Ne, pane,“ chytil Veverka konečně dech, „něco se stalo.“
Dragoun vyfoukl kouř a pozvedl obočí.
„M…Masakr ve vile v Krátké. Všude krev, části těla… vypadalo to, jako by tam řádilo stádo medvědů. Naši už celou oblast hlídají, především kvůli veřejnosti,“ řekl Veverka a jeho čelo se ještě více orosilo.
„Hm,“ zabručel kapitán a zamyslel se. „Z toho, co mi tu povídáte, usuzuji, že to není práce pro nás. Zavřete za sebou zvenku, buďte tak hodný. Budu muset vyřídit jeden důležitý telefonát…“
#povidka