Existují různé druhy zelí, například bílé, červené nebo pekingské. Pěstitelé šlechtí nejrůznější odrůdy, třeba Ditmarské rané, Slávu nebo Kalibos, ale nakonec, přiznejme si, zelí je prostě zelí. Začíná jako obyčejná rostlina, ale končí jako životní styl.
Zpočátku jsem přitom nebyl člověk, který by stravu nějak řešil. Vyrůstal jsem na rohlíku se salámem, ledové tříšti a 3Bitkách. Ale přišla střední škola a s ní i hormonálně podmíněná tendence riskovat a zkoušet nové věci.
Ve Šluk-novském výběžku se to odjakživa jelo trochu víc natvrdo. Ale když moji vrstevníci ze sousední hotelové školy při svých kimči dostaveníčkách experimentovali s Miso pastou, rybí omáčkou a dalším matrošem, já si radši nechat poradit od dědy zahrádkáře. Kam se korejské recepty hrabou na staročeské recepty na kvašené zelí s cibulí.
A tak, přesto, že jsem ze světa zatím moc neviděl – nebo právě proto – mi dědův recept otevřel nový svět. A já si ho oblíbil.
Většina z nás si dá pár salátů a rychle se jich přejí. Některým se po nich udělá špatně, nebo je s věkem omrzí a přesunou ke společensky rozšířenějším šopským, řeckým nebo caezarům. Já měl ale pro kvašeninu slabost. Dávala mi potřebné množství probiotik, abych mohl strávit vše, z čeho se mi dělalo těžko. Nikdo mě nemusel přesvědčovat o její prospěšnosti a chuti.
Její užívání mělo i kreativní dopady. S plným žaludkem jde všechno lépe a pustit si meditační hudbu, Word a k tomu přikusovat pikantní hlávku v nálevu… Blaho. Hrdlo pálí, smysly se prohlubují a slova se do vět navalují sama.
Když mě zaskočil spisovatelský blok, řekl jsem mu kushuj, naložil zelí a měl hned tolik múzy, že se vešlo ještě do sklepa. Kreativita se definuje spojováním věcí, které dosud nikoho spojit nenapadlo. Zelí dělá přesně to – fermentuje nápady. Kvašené potraviny ovlivňují střevní mikrobiom a ten zase náladu, soustředění i duševní pohodu. Rozpojuje neurony a informace tak nemohou putovat po zaběhnutých drahách, ale vytváří zcela nové. I tak se dá získat nový pohled na věc, pro který už v mozku máme cestu vyšlapanou.
Ale když je něčeho moc, je toho i příliš, a to platí i pro věci zdraví prospěšné. Dokud pozitiva převažovala nad negativy, nebylo co řešit, ale po čase ze zelného hodování zůstane jen plynatost a podráždění trávení.
Samozřejmě jsem si podsouval polovičatá řešení. Až z Amazonského Las Vegas objednal bytelný trezor na časový zámek o velikosti akorát na hlávku zelí. Tam jsem poživatinu uzamknul a časovač nastavil na pět dní. Ale když jsem se hned následující den přistihl, jak se trezor snažím rozklížit šroubovákem, konečně mi došlo, že jediná cesta přes toxické množství zeleniny vede skrz abstinenci.
Záhy se ukázalo, jak dobré rozhodnutí to bylo. Náhle jsem pln energie a s mořem volného času sledoval, jak se další benefity dostavují. A ty vůně! Už žádné kvašené pachy a octové výpary, ale celé spektrum nových vjemů.
Takže tentokrát ne chutě, ale vůně a střízlivý nos mi otevřel nový svět – a já se rozhodl jít mu naproti. (Až to nakonec vyústilo v nový projekt – Perfumia.cz – pokud vás zajímá víc)
A tak se stalo, že když jsem usedl k psaní, ke své scéně s bankovním trezorem a ve slově lupiči se překlepl s prvním dlouhým í, tak se jsem rozesmál a s tím si také uvědomil, že ke smíchu a kreativitě žádné kvašení ani není potřeba.
Zpěv drozda
Kolem a kolem, je to vlastně dobrý příběh. Příběh o lásce, hledání sama sebe jako člověka (a robota); dobrodružný příběh člověka (a robota), kteří se pokouší vymanit z okovů establishmentu a ideologickému vymývání mozků (a programů). Důvodem, proč mě však čtení příliš nebavilo, je obrovské množství detailů, které místo aby příběh posouvaly, ho spíš podkopávají.
Jistě, je to do určité míry poplatné době. Dřív se zkrátka psalo jinak, tehdejším čtenářům to zřejmě nevadilo a před padesáti lety by má výtka nejspíš neměla takovou váhu. Ale přece jen – v té době už existovaly tištěné spoje a první počítače, a tak docela nechápu, proč musel hrdina ve světě bezúdržbových továren a techniky, která se nikdy neporouchá (…) opravovat telepatické ideobusy dlátem.
Temná hmota
Začnu s tím negativním, protože toho nebude, ani co by se za nehet vešlo – vlastně jen můj postřeh, který se ani tak kvality knihy netýká, ale stejně si ho neodpustím: Osobně teorii mnohovesmíru neuznávám ani jako teoretický koncept a myslím si, že jen lidské ego stojí za tím, že ji vůbec považujeme za jednu z možností. Důvod, proč se podle mě tato za vlasy přitažená pohádka o tom, jak Honza svým rozhodnutím hmotu vesmíru dělil, tak často ve scifi využívá, je prostě ten, že je to jedna z mála hypotéz, která vysvětluje časové paradoxy. Kromě té, že časem prostě cestovat nejde.
Ale tento příběh nám předkládá příběh, ne fakta. A pro jeho účely je jeho použití naprosto v pořádku. A víc než to.
Strhující sci-fi thriller chytře propojuje paralelní světy s emotivním příběhem o identitě, lásce a otázce, jak by vypadal náš život, kdybychom se rozhodli jinak.
Pokud jste četli Dvojníci v čase od Bob Shawa a zdráháte se pustit na podobné téma znovu, nezdráhejte. Dvojníci jsou jen nemastnou neslanou verzí této pecky, u které je čtivost na úplně jiné úrovni. Řekl bych maximální. Kniha je tak podmanivě a svižně napsaná, že prožíváte s hrdinou nejen každý nádech, ale i výdech a vcítíte se do jeho situace, jak byste v ní (v něm) skutečně byli.
Ve stínu slunce
Jako ono na té knize není příliš co vytýkat. Slohová práce vynikající, tempo soudržné, myšlenka i narativ na profi úrovni.
Nic není vyloženě špatně. Jenže jsem také na knize neshledal nic výjimečného, nic, co by mě draplo za šourek a nepustilo, dokud neotočím poslední stránku. Myslím, že za to mohly asi postavy. Možná se o nich dozvíme víc v dalších dílech, ale v tom prvním moc ne. Netvrdím hned, že jsou ploché jak z tiskárny, ale nemají příliš minulosti ani prvky, které by je nějak výrazněji odlišily (i když já mám co říkat – ve svých knihách mám se stejným problémem evidentně co dělat).
Zaujalo mě také, že vesmírnou loď řídí lidé, ne programy či AI. Nemohl jsem se proto ubránit dojmu, že z toho čichám Battlestar Galacticu. A pokud už jsme u toho, možná ne jedinému. Také „skok“, kterým je v podstatě odbyta celá otázka cestování nadsvětelnou rychlostí, BSG trochu připomíná. Seriálu porušování Einsteinovy teorie odpustíme, protože je „skok“ klíčovým prvkem fungování celého příběhu. V knize by možná stálo za to vymyslet něco vlastního (přelehký úkol, vím).
Přesto Ve stínu slunce není dílo, které by si zasloužilo zásadní kritiku. Především styl psaní je velmi dobrý a několikrát mě přiměl úplně zapomenout, že čtu českého autora. To myslím jako kompliment.
Spící obři
Spící obři
Zpočátku jsem byl nadšený. Forma rozhovoru byl skvělý a neotřelý tah. Dost se mi líbilo, že autor nezvolil klasického vypravěče, který čtenáři příběh naservíruje, ale nechává ho skládat si jej z rozhovorů, záznamů a dalších útržků informací.
Práce s perspektivou odhaluje skutečnosti přesně tak, jak je potřeba. Něco se dozvíme, něco zůstává záměrně skryté a tím vzniká specifická atmosféra a napětí.
A jakmile začaly na povrch vylézat další části obřího kovového panáka, odkládal jsem masku na spaní a zvědavostí učůrával do pyžama.
Právě v tom podle mě Spící obři fungují skvěle. Nejsou založení jen na samotném nápadu obřího mimozemského robota, ale hlavně na postupném (a skvěle napsaném) dávkování informací.
Probuzení titánů
U druhé knihy už mě ale začínala ta samá forma štvát.
Což je trochu paradox, protože ji autor v zásadě nezměnil. Problém tedy není v tom, že by najednou neuměl psát rozhovory, ale v tom, že už forma pracuje proti příběhu. V prvním díle omezené informace pomáhají budovat tajemství, ve druhém už ale víme, do čeho jdeme, a chceme být víc uvnitř dění. Čím víc se příběh rozjíždí k velké akci, tím víc mi vadilo, že některé události sledujeme jen zprostředkovaně.
Neříkám, že je Probuzení titánů špatné. Jen, že už jsem se ho přejedl. Dokonce jsem se kvůli tomu rozhodl třetí díl přeskočit.
Klec duší
Tak tenhle počin si zaslouží první příčku pomyslného žebříčku této série přečtených knih (v tomto článku), ale u mě se umístil i na předních příčkách mezi nejlepšími knihami, které jsem přečetl za tento rok. A možná vůbec.
Neuvěřitelně chytlavé, nápadité a napínavé. Perfektní práce s jazykem (tleskám i překladateli), postavy hluboké a bezchybné (co se provedení týče). Někde jsem četl, že by se z každé kapitoly této knihy dal napsat samostatný příběh. S tím souhlasím, ale právě to, že to autor neudělal, je podle mě důvod, proč je kniha tím, čím je.
Rychlé tempo, které vás zasypává dějem, perfektně vystavěný svět a po (SPOILER) bezútěšném začátku, prostředku i uspokojivě bezútěšný konec, který odhalí, že ani útěkem z nejhoršího místa na zemi si nepomůžete, když zjistíte, že nejhorší je Země celá.
Střepy Země
Po dočtení Klece duší jsem přirozeně okamžitě skočil po další autorově knize. Tahle už je podstatně těžší, ale hlavně ze začátku. Jakmile se člověk zorientuje v postavách a terminologii, už se to ale dá zvládnout.
Právě k postavám si člověk hledá cestu trochu složitěji než u Klece duší. Jenže tenhle příběh ani nemá být tak intimní. Sledujeme více postav, které jsou navíc velmi rozdílné, a dohromady vykreslují různojakost světa, který nám autor naservíroval.
Skvělá představivost a nápady jsou autorovou devizou a zde se doslova vyřádil. Bylo toho už napsáno a zfilmováno o budoucnosti lidstva ve vesmíru hodně, ale myslím, že málokomu se podařilo propracovat a rozvětvit budoucnost lidstva a dalších ras tak originálně.
Plutoshine
Oproti ostatním (jak tak zjišťuji) se mi tohle líbilo. Ano, je to napsané tak, že to na člověka působí spíš emočně, než že by se tam (neustále) něco dělo. V tom je ale podle mě to kouzlo knihy.
Je to hlavně o dojmu z toho, jaké by asi bylo, žít na Plutu. Jaké by bylo budovat tam lidskou kolonii, stavět vesmírné zrcadlo, žít v prostředí, které je od Země absurdně daleko, a sledovat, jak takové podmínky postupně mění mentalitu lidí, kteří tam tráví celý život. Je to spíš o atmosféře, lidech a představě takového života.
Zajímavé, promyšlené a kvalitně napsané. Autorka dokáže z poměrně jednoduchého námětu vytěžit pocit něčeho velkolepého, aniž by musela každých pár stran vyhodit do vzduchu půlku kolonie.
Odhalený vesmír
Tahle kniha má skvělé myšlenky i příběh, ale měl jsem problém s jejich podáním. Vlastně je těžké přesně říct proč – objektivně mi na tom nepřišlo nic zásadně špatně, ale prostě se mi v tom špatně orientovalo a postavy mě příliš nezajímaly. Myslím, že kdyby si autor udržoval menší odstup a šel stylem psaní čtenáři trochu naproti, celou knihu by to poslalo úplně jinam. Škoda.
Přesto mě osud Sylvesta zaujal alespoň natolik, abych knihu dočetl.
S úctou odloženo
Svět levného dopaminu
Vědecké části jsou srozumitelné i pro laika, téma je velmi důležité. Jen jsem prostě spíš na beletrii než na odborné texty, takže jsem nakonec odložil. Ale zpráva předána, myšlenku jsem pochopil.
Verdikt
Podobné knihy by měly být povinnou četbou na školách. Možná by pak více dětí otevřelo v telefonu eknihu než facebook.