Významnou část svých spisovatelských šťáv ze sebe vymačkávám během rutinních ranních a odpoledních safari jízd MHDčkem – tedy cest do práce a zpět. Každé ráno si proklestím cestu rozmanitým davem, nervózní smečkou velkých zvířat i malých kancelářských krys. Zastavím se těsně u hrany obrubníku, přesně u černé vypoukliny – prastaré žvýkačky, která během desetiletí zmineralizovala a pod tlakem tisíců podrážek trvale spojila v zámkovou dlažbou. Připraven na tomto strategicky vybraném místě čekám, až u mě zastaví druhé dveře dlouhého autobusu. Díky tomu se mohu vždy jako první nasoukat dovnitř.
Mám už své místo – druhá řada zprava, u okna. Tam je dost místa na nohy, pěkný výhled ven (na pěkné cestující na zastávkách) a jen jeden přístup přes sousedovo sedadlo. To je klíčové: jakmile se v autobuse objeví hyeny (stařečkové a babičky) větřící volná místa k sezení, zaměří své vyčítavé pohledy nejprve na spolusedícího u uličky. A než ho zlomí, ke mně se většinou už ani nedostanou.
Tam píšu. Tam tvořím. Tam, v atmosféře nasycené přeslazenými parfémy i odérem bezdomovců, nacházím svou oázu kreativity. Když se autobus hypnoticky rozvlní na rozmlácené silnici jak nějaká gigantická kolébka, mé vědomí sklouzne do tvůrčího transu. Ani revizor, nefunkční klimatizace, nebo banda anglických turistů na cestě z afterparty mě z něj nedokážou vyrušit.
Jedna věc mě ale rušit dokáže – a to to nejvulgárnější a nejbezohlednější chování, jaké může člověk zažít ve frontách, davech a tlačenicích…
Jak už jsem psal výše, součást mé antiseniorské obrany proti vynucené ohleduplnosti je můj soused na dvojsedadle. Nikdy netrvá déle než jednu zastávku, než se u mě materializuje (aby taky ne – je to místo nejblíže nejlepšímu místu v autobuse).
Prostě a jednoduše – ač to není můj primární záměr, za ty roky jsem si vypěstoval slušný přehled o typologii spolusedících. V zásadě se dají rozdělit na tři základní druhy (pokud nepočítám čtvrtý, speciální druh: ten, co ukazuje, koulí očima, pochechtává se a zjevně „nemá všechny Mumínky v údolí“):
- Typ „Zenový Apatián“
Zenový Apatián se dále dělí na další podtypy, jako třeba Analfabet, nebo Spánkový deprivát, ale celá tahle sorta má jedno společné: při psaní se mi na obrazovku notebooku ani nepodívá. Většinou se jedná o lidi, které moje práce prostě nezajímá. Mohou mít po cestě dost vlastních podnětů – sudoku, podcast, smajlíkové bitvy na messengerech. Mezi nimi se občas objeví i vzácné exempláře těch, kteří se snaží býti slušní. V každém případě – respekt. Zenový Apatián mi dává prostor a je to můj ideální přísedící.
- Typ „Mimoděj Diagonální“
Tenhle už se trochu nudí. Jakmile zbystří obrazovku, zajímá ho, co že za program s písmenky tam na počítači mám. Probudí se v něm onen archetypální šmírák. Nenápadně pošilhává – je přece vždycky zajímavé, nakouknout jinému do soukromí, ne? Věří, že si toho nevšimnu. Asi jako já věřím, že si mě nevšimly maminky sklánějící se ke kočárkům, když jim naprosto náhodou zavadím pohledem o výstřih.
Nevypadá to tak, ale při práci mě obtěžuje. Nejen to – probíhá mezi námi tichý souboj, běžným vnímáním nerozpoznatelný. Já píšu, on šilhá. Nikdo nic neříká. Ale oba víme.
- Typ „Voyér Svérázný“
Zde už jdou veškeré zábrany stranou. Tenhle typ nešilhá, ten z plna hrdla vejrá. S přímým, nebojácným pohledem, jako kdybych si o to říkal. Tam bitva začíná od první vteřiny. Mou prvním tahem bývá zmenšit si písmo. Většinou pak Svéráze rozbolí oči a celá akce jej omrzí (první verze textu naštěstí nejsou zajímavější, než bývá dění v ranní pražské lince). Ale někdy také ne. Často bývá agresivní. Zažil jsem, že jedna paní dokonce sáhla pro tašku a nasadila si brýle. Nebo alfasamec, který mě přiměl sundat si sluchátka a vyptával se mě na podrobnosti scény. V linkách na venkově ve volné přírodě je konverzace možná běžná, ale v pražské MHD? Tam je oslovení ekvivalentem útoku na osobní prostor a takový akt nezřídka končí krvavou argumentací.
Tím se dostáváme k tomu hlavnímu – Fenoménu teplé židle: drtivá většina přísedících si, jakmile se uvolní jiné místo, odsedne. Stává se mi to s tak železnou pravidelností, že jsem si objasnit tento jev už jako primární záměr skutečně určil.
Nejdřív jsem si říkal: No jo, to dává smysl. Kdo by se chtěl mačkat vedle dvoumetrového chlápka se zamračeným výrazem a notebookem na kolenou? Jenže vypozoroval jsem, že si často přísedící odsedají k jiným lidem – někdy i k mnohem zasmušilejším a mnohem dvoumetrovějším než jsem já.
Můj vnitřní hlas, mé druhé já (paranoia), povídá:
Vadí jim můj text? Přečetli snad něco, co je urazilo? Pak mě ale napadne něco horšího: Nebo… snad zapáchám? A jen sám sebe necítím? (Což by nebylo v létě úplně překvapivé – „vypotit text“ někdy není jen metafora.)
Naštěstí trvalo jen rok, než jsem na cestě za vysvětlením získal vodítko. To když jsem si uvědomil, že ti, kteří vydrží sedět vedle mě až do konce jízdy, jsou téměř výhradně… právě důchodci!
Proč právě oni? Smrdí snad taky, takže jim to nevadí? Někdy ano. Ale o to tady nejde. Nebo jsou hyeny opravdu natolik otrlé, že se vrhnou na mršinu prázdného místa, i když by se jí už ani červi nedotkli?
Mohu s potěšením napsat, že jsem nakonec záhadu rozlouskl.
Ukázalo se, že pořídit si sluchátka z Číny za tři stovky a testovat je hudbou o hlasitosti na úrovni sonické zbraně, není tak diskrétní záležitost, jak jsem předpokládal. A zřejmě ne každý je fanouškem Neuro-funk Doomstep Emo Nightcoru – obzvláště po ránu.
Důchodci mají však často sluch k tomu uzpůsobený (utlumený), stejně jako mají hyeny uzpůsobenou imunitu vůči bakteriím a toxinům.
Takže se omlouvám všem, které ruším – vážně. Ale zároveň toho v rámci zachování kreativní činnosti musím využít. Takže, čím víc mi budete civět pod ruce, tím víc to osolím. Radši přijít o sluch než se připravit o svou zónu klidu.
Spolčení hlupců
John Kennedy
Recenze: Kniha, která vás donutí smát se a zároveň tiše trpět a rudnout studem. Ignácius J. Reilly je prudce inteligentní, vzdělaný… a přitom naprostý idiot. Jeho morální kompas (a jeho záklopka) jsou k popukání.
A pokud by někdo tvrdil, že postava jako on existovat nemůže, nejspíš nestrávil dost času na Facebooku. Já dokonce podobného člověka znal osobně.
Všechna čest panu Kořánovi za překlad – neznám mnoho knih, které by byly jazykově náročnější. Což beru i jako hlavní přednost knihy.
Kontrast mezi ultrakorektní, přepjatě učenou mluvou Ignácia a černošským slangem či jinou hantýrkou je naprosto excelentní. Člověk má chvílemi pocit, jako by to skutečně slyšel na vlastní uši.
Hlavní postava Ignatius J. Reilly je natolik specifická – groteskní, odpudivě charismatická a zároveň hluboce literární, že se její filmovou adaptaci nedaří od 80. let dotáhnout do konce. Škoda, moc rád bych ho viděl na plátně. Doufám, že se toho někdy dočkám a že bude takový, jakého jsem si ho představoval.
Knihu můžete milovat nebo nenávidět, ale těžko popřete, že je výjimečná.(Škoda tragického osudu spisovatele Kennedyho, i toho, že se uznání za svou práci nedočkal.)
Verdikt: Kniha by se vydala za obsáhlý Slovník nespisovného jazyka a obskurních a téměř zapomenutých výrazů. Proto je to klenot, i proto je tak lidská, vtipná a uvěřitelná.
Koule
Michael Crichton
Recenze: Nemohl jsem si pomoct a při čtení si párkrát vzpomněl na Andyho Weira. Oba spisovatelé píší realistické hard-scifi, u obou bývají hlavními hrdiny odborníci a u obou zápletky často stojí na řešení krizových situací pomocí rozumu. A oba píší v té nejvyšší kvalitě.
Koule je strhující od začátku do konce – nechybí tam (ani nepřebývá) vůbec nic. Vedle skvělého nápadu a výborně vystavěného konce musím vyzdvihnout především tempo, které je na tento žánr nezvykle svižné, ale přitom nejede na úkor reálií nebo atmosféry.
Pochvalu si zaslouží i technikálie a teoretické pasáže, umně začleněné do dialogů tak, aby zůstal i fyzikou nepolíbený čtenář v obraze, a přitom jej nerušily výklady a nenarušovaly tak rytmus vyprávění.
Zvolit psychologa jako hlavního hrdinu rozhodně nebyla náhoda. Právě díky tomu Crichton mistrně analyzuje chování postav, buduje napětí a tísnivou atmosféru.
Promyšlené, zneklidňující, fascinující, napínavé a neuvěřitelně čtivé.
Verdikt: Koule je důkazem, že i fyzika může mít (jet na plný) koule.
Budeme mít doma spisovatele
Jaromír Žid
Recenze: Skvělý nápad – spojit pod jednu obálku autorské prvotiny a vydat je jako „celou“ knihu. Opravdu to funguje, jako příběh, literární archeologie, i jako upřímný vhled do začátků psaní.
Na úplném začátku jsem se zaradoval, že se začítám do české verze Mládí v hajzlu (Payne), ale tak vysoká laťka vydržela jen tu první kapitolu. Ne všechny texty drží tempo nebo styl, některé působí spíš jako cvičení než příběhy – ale autor to představil tak, jako by to byl účel – a proto se to tomu vlastně nedá vyčítat.
Bohužel jsem měl smůlu na vydání se špatně vlepenými stránkami, což mi trochu zkazilo zážitek. Každopádně však – příběh s potápěčem a psem má super pointu. A dvojpovídku jsem dosud taky ještě nečetl.
Verdikt: Chytře, čtivě a občas vtipně využité rukopisy z šuplíku
Dj
Ray Kluun
Recenze: Kluun umí psát příběhy, které působí autenticky a vyvolávají smíšené pocity. Hlavní postavou je tak trochu sympaticky nesypatický hrdina, který ale dokáže vzbudit zvědavost. Právě tato ambivalence dělá celou jeho cestu zajímavou a věrohodnou.
Kluun dokáže čtenáře vtáhnout, situace působí velmi realisticky a živě. Jeho přezdívka by klidně mohla být Pán rešerší, protože proplouvat s hrdinou taneční scénou je velmi přesvědčivé a poučnější než dokument. Děj je svižný, nenudí ani na chvíli.
Na to, že podobné žánry nevyhledávám, mě tohle opravdu bavilo.
Navíc, celé to Kluunovo alter ego je brilantní tah – dodává příběhu upřímnost alternativní reality.
Závěr se povedl nečekaný, i přesto, že je retrospektivně vlastně očividný a logicky zapadá k postavě. Skvěle připravená půda k pravému opaku toho, čemu se říká laciný zvrat.
Každý zde každý dostal, co si zasloužil, i když v Kluunovo komplexním a cynickém světě pochopitelně se zbytkovou pachuti na jazyku.
Verdikt: Zábavné, smutné, trefné, poučné a při konci zadostiučiňující, s pozůstatkem lehce otevřených úst.
Tenká hranice touhy
Patrick Rothfuss
Recenze: I kdyby Patrick Rothfuss zakopl a upadl obličejem na klávesnici, bral bych výsledný text jako posvátnou povinnost k četbě. Ale Tenká hranice touhy mě příliš nenadchla. Forma a jazyk jsou opět silné, autorova práce se slovy bezchybná – jenže příběh samotný působí spíš jako drobný výlet, než jako výprava, která by posunula nebo prohloubila svět či postavy, jak jsem očekával.
Bast je zajímavá figura, ale ani v této novele se jí čtenář pod kůži úplně nedostane. Její chování zůstává tajemné, pro mě až příliš tajemné a neuchopitelné. Asi jsem nebyl až tak vtažen do děje, abych se ze všech sil snažil hledat a spojovat všechna ta vodítka, která mohla přinést nějaké to vysvětlení.
Číst mě to celkem bavilo, ale příběh mi připadal opět skoro bez děje (viz Hudba ticha), ale tentokrát zřejmě jaksi nezamýšleně. Knihu jsem uzavřel s pocitem, že nevím, jestli tam nějaká pointa byla, jestli jsem ji plně pochopil a s tím, že je mi to vlastně fuk.
Verdikt: Spíš chuťovka pro skalní fanoušky.
Smrt před úsvitem
Robert R. McCammon
Recenze: V pomalejším tempu by to nešlo? Drobnokresba hlavních, vedlejších a ostatních postav přináší jen detailní popis šatů, postavy a postoje, rysů tváře a tělesných pachů. Ale já potřebuju znát víc… No tak, pojďme si rozvést rozestavení pih, nosních chloupků a sklon zubů…
Není to příběh o rychlé zápletce, ale o prostředí, náladě a vzpomínkách. Občas jako by se ani nic zásadního nedělo. Většina textu se nezaobírá dějem, ale sentimentální výstavbou atmosféry. Rozumím tomu, proč je kniha pro tolik čtenářů srdeční záležitostí. Ano, atmosféra je silná a podmanivá – není divu, když na ni autor měl tolik stránek a na „nic jiného“ je nevyužil.
Skutečná zápletka se rozvíjí na začátku a na konci, zatímco vše mezitím plyne spíš v rytmu rozjímání.
Paradoxem takových knih je, že když na ně pak člověk vzpomíná, nepamatuje si, jak se nutil do čtení a nelituje času, který do ní musel investovat. Vybaví si tu atmosféru (a ano, i příběh), vybaví si zážitek pozitivní.
V průběhu čtení bych knihu moc pozitivně nehodnotil… ale zpětně musím říct: krásný zážitek.
Verdikt: Nuda. Edit: dočteno – Poetické, nostalgické a podmanivé.
Alchymista
Paulo Coelho
Recenze: Alchymista mi hodně připomněl Malého prince: pohádkový příběh s malým hrdinou a velkým poselstvím. Máme tu jednoduchý, univerzální odkaz, který dává smysl a má sílu. Čte se to lehce, svižně a myšlenka o hledání vlastní cesty je nadčasová.
Na druhou stranu, zábava to moc nebyla. Příběh stojí spíš na metaforách než na ději a jako román působí trochu prostě. Nakonec jsem rád, že byl tak krátký – delší už by mě asi unavil.
Verdikt: Jako pohádku pro děti můžu jenom doporučit
S úctou odloženo
Jakub Hoza: Do pekla a zpět
Docela chápu poptávku po nemilosrdných akčních hrdinech, kteří neztrácí tempo ani ve chvíli, kdy si odskočí do křoví na velkou. Samotného mě to občas taky baví.
Kulky sviští, krev stříká a rytmus nepoleví ani na vteřinu. Jenže právě v tom je i háček – na hlubší vhled už nezbývá místo. To nemusí být nutně špatně, pokud je akce zábavná opravdu výjimečně.
Začátek mě nechytl, takže nemůžu posoudit, jestli se to zde podařilo. Až budu mít náladu na umrtvení mozku, zkusím se začíst znovu.
Radek Starý: Stříbrné město
Velkým rizikem toho, když si o knize předem nic nezjistím a rovnou si s ní začnu, je, že se můžu trefit do young adult.
Tenhle žánr prostě nechápu. Je to, jako kdyby si sochař řekl, že bude ignorovat osvědčené postupy pravidla bezpečnosti práce s kamenem – a nakonec s hrdostí vystavil hromadu suti.
Začátek příběhu vypadal slibně, ale postupně se do něj začaly vkrádat motivy, které na mě působily až příliš okázale. Recenze na knihu jsou sice nadšené a možná má i příběh něco do sebe, ale ve chvíli, kdy se na nebi objevila bohyně, už to na mě začalo být zkrátka až příliš přitažené za vlasy.
James Fenimore Cooper: Poslední Mohykán
Jeden z mých životních cílů — ještě než umřu a opustím tento svět — je dočíst povinnou četbu ze základky.
Takže když jsem v knihobudce narazil na Posledního Mohykána, neváhal jsem ani na vteřinu a rychle ho schoval pod kabát, než mi ho někdo vyfoukne.
Jenže mělo to svůj důvod, proč tam ta kniha ležela ještě před samotnou knihobudkou, a i dlouho po ní, zatímco i sovětská socialistická literatura a německo-slovinské slovníky už dávno zmizely beze stopy.
Čtení bylo spíš utrpení než radost. Jazyk těžkopádný, styl zastaralý a postavy mi nesedly vůbec — ať už ty kladné, nebo záporné (ani se mi nedařilo rozlišit, které jsou které).
Možná jde o klasiku americké literatury, ale na mě je to asi klasické až moc.
Škoda že nemám křivou podlahu a piáno.