Teodor si cení samoty. Má rád svůj byt, své obrazy a svůj klid. Jenže nezáživnou existenci mu naruší příchod smrtící pandemie. V televizi hlásí, že je po všem. Žádné eufemismy, žádný patos, už se ani nesnaží lhát. Komu taky. Zbytek světa chřadne a vytrácí se i poslední stopy lidskosti. Ale popravdě, Teodor to zase tolik neprožívá. Ven nechodí a lidi stejně nikdy moc nemusel.
Vše se změní, když se nakazí i on. Odvedou ho do Žlutého domu, pryč z očí zdravých a normálních. Do míst, kde mizí ti, kteří již nikoho nezajímají. Do ticha a klidu. Jenže ticho se brzy promění v řev a místo klidu přichází výcvik. Tvrdý a nelítostný.
Něco je tu zatraceně špatně. K čemu ta tajemství? Proč trápit nebožáky, kteří už to stejně mají spočítané? Možná proto, aby jim dali naději. Falešnou, ale i ta stačí, aby je přiměla projít očistcem, v němž největší výhrou zůstává nezbláznit se.