Když jsme se ráno na nádraží zapsali na výpravu a kromě nás a zapisujících tam nikdo jiný nebyl, něco nám napovídalo, že to nebude jen tak. Ale nikdo z nás netušil, jak Tolkienovských rozměrů cesta na Milešovku nabude.
Hned v první fázi expedice se obyčejné pole vlivem kataklyzmatického mžení změnilo ve slatinu, ne nepodobnou Mrtvým močálům nedaleko Emyn Muil a Morannonu. Vodní duchy a víly jsme sice nepotkali, ale něco se pod hladinou zlověstných louží přece skrývat muselo, protože jaká jiná pozemská síla by mohla během pouhých vteřin dostat vlhkost a chlad skrz plátěný povrch tenisek čínské výroby?
A to ještě sama prozřetelnost chtěla, abych si rozespalý omylem vzal právě toto obutí, odolné proti všem známým živlům – tedy kromě ohně, vody a země. A přeci to bylo málo. Jak říkám, divné síly tam v těch místech panovaly.
I přesto, že boty odolné všem živlům kromě ohně, vody a země zklamaly, neztrácel jsem naději. Nebylo to snadné, ale to žádná výprava není. Nezlomný duch, touha po dobrodružství a dva litry grogu nás hnaly vpřed. Prožili jsme mnohé: Putovali kolem jezera Rhûn, kde se koupat nedalo, spatřili podivné kentaury bez lidských trupů a potkali Egona, který nás napojil, nasytil, obdaroval úsměvem a nic za to nechtěl. Až jsme se dostali k úpatí samotného Mordoru (Milešovky).
Umírali jsme vyčerpáním a místo Gluma, který by nám ukázal cestu, jsme si museli vystačit s podivně nemluvným souputníkem, pravděpodobně Němcem. Krutá, strastiplná cesta však nebyla jedinou překážkou, kterou před nás Eru Ilúvatar postavil. Po zdolání vrcholu jsme se museli vypořádat s hněvem přírody, a to tak nemilosrdným, že i samotný Saruman, jenž seslal lavinu na hrdiny, pokoušející se pokořit průsmyk Caradhrasu, by se zarděl. Blizard nám metal snítka sněhu do tváří, od úst unikaly obláčky, i pouhým okem viditelné. Neměli jsme Gandalfa, aby tak brutálnímu útoku vzdoroval, zato uvnitř točili dobré pivo a bylo tam teplo. Dokud jsme prodlévali tam, byli jsme v bezpečí.
Jenže smůla na nás ani tentokrát nezapomněla a začalo se smrákat. Teď teprve šlo do tuhého. Jeden z ořů za druhým mizel do noci a poslední z nich, s podivným jménem Bus 552663 do Litoměřic, odjížděl zanedlouho.
Nezbývalo nám, než pevně dotáhnout tkaničky, víka lahví a dát se do běhu. Za tmy, sněhu a z kopce po kamenech by to byla sebevražda, proto nás osud dotlačil k zoufalému řešení: tempu Riddicka. Střídali jsme se ve vedení a běželi jako on, když utíkal před sluneční výhní planety Crematoria. Museli jsme utíkali o život, ani my nemohli zpomalit. I pro nás by denní světlo znamenalo zkázu.
To už se sice dostáváme k jinému příběhu a žánru, ale účel světí prostředky. S Pánem prstenů bychom se dolů nedostali, protože každý ví, že velké Orli je třeba šetřit až když jde opravdu do tuhého.
