Poslední dobou mám pocit, že se sci‑fi točí pořád dokola. Umělá inteligence, dystopie, kolaps společnosti, cestování časem… všechno už jsme tu měli, často v lepší podobě.
Neříkám, že nevznikají kvalitní knihy, ale mám pocit, že většina autorů spíš variuje staré koncepty než aby přišla s něčím opravdu novým. Když si vezmu klasiky jako Clarke, Lem nebo Dick, tak ti posouvali hranice představivosti. Dnes mi přijde, že se víc pracuje s atmosférou nebo vztahy než s velkými myšlenkami.
Možná je to tím, že už jsme jako čtenáři „rozmlsaní“ a je těžší nás překvapit. Nebo se sci‑fi posunulo jiným směrem, který jen neumím docenit.
Jak to vidíte vy? Má současná sci‑fi ještě co nabídnout, nebo už jen recyklujeme staré nápady v novém kabátě?
Nějaký příklad současné knihy, která tě naopak příjemně překvapila? Já mám občas pocit, že dobré věci mi unikají.
Naopak bych řekl, že dnes vzniká víc zajímavých věcí než dřív, jen se v tom člověk musí víc probírat. Dřív se k nám dostalo jen to nejlepší, dnes je toho prostě strašně moc.
Mně přijde, že problém není v tom, že by se opakovaly nápady, ale spíš v tom, že jsme jako čtenáři už otrkanější. To, co šokovalo před 50 lety, je dnes skoro mainstream.
Já bych to neviděl tak přísně. Spíš mám pocit, že se sci‑fi posunulo od „velkých konceptů“ k detailu a osobnějším příběhům. Třeba témata AI nebo kolonizace vesmíru jsou pořád stejná, ale řeší se z úplně jiných úhlů než dřív.
Možná už nejde ani tak o „nové nápady“, ale o nové interpretace. A otázka je, jestli to vlastně není přirozený vývoj.