Toto téma je příbuzné s předchozím příspěvkem na téma, zda psát v první či ve třetí osobě. Stejně jako u hlediska vyprávění si jako čtenář většinou příliš nevšímáte, jestli je knížka psaná v minulém či přítomném čase. Pro autora je to však velmi významné, protože každý styl s sebou přináší něco jiného.
Příklad vyprávění v přítomném čase: Nastupuje do tramvaje. Dívá se z okna a najednou ho uvidí. Poleká se a hledá, kudy utéct.
Příklad vyprávění v minulém čase: Nastoupila do tramvaje. Dívala se z okna a najednou ho uviděla. Polekala se a hledala, kudy utéct.
Vyprávění v přítomném čase je v knihách o něco méně častější a je fenoménem spíše moderní doby. Častěji se k němu uchylují začínající autoři, to však neznamená, že ho nemohou používat i velmi zavedení spisovatelé jako například současná britská autorka Alexandra Potterová či – abych pro příklady nechodila tak daleko – Radka Třeštíková.
Na jedné straně tímto stylem dáváte čtenáři pocit, že se vše děje v témže okamžiku, kdy on si o tom čte. Zároveň, jelikož je to méně obvyklý styl, se může stát, že si na něj čtenář bude o něco déle zvykat, a navíc si toho „všimne“, což může být na úkor příběhu. Spisovateli jde především o to, aby se čtenář začetl do děje a nezkoumal technickou stránku věci.
To je hlavní důvod, proč se autorům spíše doporučuje psát v čase minulém, který je pro vyprávění příběhů přirozenější, a minulý čas rovněž ve většině knížek převažuje. Vezměte si jen nejtypičtější začátek pohádek „byl jednou jeden“ a nikoli „je jednou jeden“ :). Což je další důvod proč se přidržet osvědčenějšího vyprávění v minulém čase.
Zároveň je důležité mezi časy nepřeskakovat, pokud to nemá vyloženě v knize smysl. Někdy to nevadí, ale musí být zřejmé, že je to autorův záměr a nikoli nepozornost – například když tím záměrně zdůrazňujete oddělení vyprávění v časech minulých od časů současných. Když si však po sobě přečtete, co jste zatím naps…